CULKA Z ATLANTIDY na Blog.cz

Když se má něco podělat

Zásadně se podělá všechno najednou

A i když už bylo hůř

Na líp se snadno zvyká

Svět a život v něm je pln nejistot a relativity. Samozřejmým faktem z toho vyplývajícím je přítomnost naděje, že bude všechno tak, jak chceme a ne tak, jak určí jistoty.
Přese všechno tohle jsou lidé - a já mezi ně patřím - kteří potřebují k životu a psychickému zdraví několik nepodstatných maličkostí, které, ač by jejich změna neovlivnila jejich život, jsou stabilní. Třeba odpovědi některých lidí na určitý typ otázek a komentářů ("Ano."/"Lucie Mauleová neví."), přítomnost určitých osob na určitých místech v určitou dobu (on-line stav Šimona Jimele ve tři hodiny po půlnoci), popřípadě nepřítomnost určitých osob na určitých místech v určitou dobu (Nataši Šimků v učebně pět minut po zvonění), nebo - a zde se dostáváme k podstatnému bodu předchozí úvahy - skutečnosti, že když někam odjíždí Pražská Kantiléna, není lze míti sbaleno dříve než patnáct minut před odjezdem, začít s balením není přípustno dříve než čtyři hodiny před odjezdem a shánět poslední věci nutné k přežití na oné akci není možné dříve než v dobu plánovaného odjezdu, a to ve škole, ve špatně zásobeném supermarketu nad školou, nebo telefonicky doma. (Nebo, ještě lépe, osobně doma, ale to už se mi zarkudík, dlouho nepoštěstilo.)

I tentokrát, ač si předobře vědoma, že následující týden mi nebude přáno spát déle, než do sedmi hodin s tím, že po transportu těla z lůžka na louku před objektem, v němž budou sboristky ubytovány, bude následovat násobná translace a rotace koncových částí těla (česky rozcvička), zaspala jsem, vstala v deset a s hrůzou zjistila, že nemám ani najité vhodné zavazadlo, natož povědomí o lokaci oblečení, hygienických a kosmetických potřeb, brýlí a kontaktních čoček, bot a podobných zbytečností, oproti čemuž jsem si děkovala, že vím, kde se nacházejí ty podstatnější věci, jako ručník, noty, zpěvníky, flétny, perkuse, pět dílů průvodcovské trilogie, mp3ka a sešit matematiky.

Hysterická jednotka v podobě rodičů přibližně v jednu hodinu po poledni rezignovala a nechala mě průběžně nahrávat mezi hledáním prádla, bílých tkaniček kalkulačky a baterií mp3ky tu část výběru ze složky C:\Users\LUCKA_2\Hudba, kterou by bylo lze abecedně vzato ohraničit interprety Jethro Tull a Šantré.

Považovala jsem za zcela zbytečné tahnout se na soustředění s jídlem a pitím. Jednota ve vesnici Zlenice otvírala každý den asi tři nebo čtyři hodiny, ano ty tři čtyři hodiny, kdy jsme měly dopolední zkoušku. Nevadí, jako půlnoční svačinka docela dobře poslouží i energetická sušenka chuti sojového suku v čokoládě. Nesmíte ovšem přemýšlet o tom, jak se vám po ní bude spát a kolik toho do dopolední zkoušky naspíte.

Jestli jsem si někdy myslela, že na soustředění umřu na ochraptění, únavu a nudu, mýlila jsem se. Na první zkoušku jsem si vzala noty. Ukázalo se to jako fatální chyba a já jsem se kála, jak špatný příklad to dávám novým sboristkám a na příští zkoušku jsem si vzala i pití. Na příští zkoušce jsem měla krk zabalený do šály a před tou další jsem vycucala dva mentolové bonbony. Příští soustředění se zase pokusím být nad věcí a na první zkoušku přijdu jen s notami. Únavu jsem vyrovnávala ulehnutím do postele kdykoli to jen trochu šlo, třeba v pětiminutové mezeře mezi dojedením svačiny a začátkem druhé poloviny zkoušky po přestávce. Nudit se jsem neměla sílu a čas, můj předpoklad, že i koukání do stropu je zábavnější než dějepis se splnil beze zbytku a učebnice se se mnou jela tradičně pro dobrý pocit, že snaha byla. Dokonce i učebnici matematiky mě zvědavost přinutila otevřít jen asi dvakrát. Spolubydlící Lucie Juhászová je vždycky příslibem zábavy po celou dobu strávenou s ní na pokoji. Hlášky jako "Nedávno jsem si ostříhala nohy" nebo "Ta osuška je pocaď vocaď" byly příslibem, že nudou jistě neskonám.

Jdete-li na výlet, vězte, že je několik dobrých důvodů, proč se raději péct v jeansech, nebo ignorovat zelenohnědý flek od trávy a hlíny na kraťasech, místo spolehnutí se na existenci alternativy v podobě džínové minisukně.
1. Klíšťata mají pod sukni nepříjemně snadný přístup. Ne, že by to byl můj případ, ale není to opominutelné.
2. Když máte šortky, máte po průchodu kopřivovou plantáží požahaná lýtka, kolena, půlku stehen a ruce. Máte-li sukni, máte požahané všechno.
3. Zkuste relaxovat v minisukni - na louce, na kamenech, nebo na hromadě dřeva, vždy z vás bude vidět víc, než jste zamýšleli.

Jelikož by se někomu mohlo zdát, že jsou sboristky nevytížené, neschopné se zabavit odpoledne před svačinou a večer po zkoušce, jednoho odpoledne, byly tyto deportovány na louku, po níž běhaly a snažily se v paměti donést co nejvíce citátů rozvěšených po stromech kolem louky donésti nejstaršímu členu své skupiny, jež je pečlivě schraňoval. "Šel krteček do školky, zapomněl si bačkorky, když sněd potom svačinu, zjistil, že sněd bačkorky" byla skutečná paráda. Prvních osm veršů Máje, Archimedův zákon a Deklarace základních lidských práv a svobod byly docela logické a zapamatovatelné, i když v případě Deklarace mírně dlouhé texty. Úryvek ze Stabat Mater rád mátl jazykem, jímž byl napsán, ale vězte, že latina není nic zlého. Ovšem "reflexe stacionárnosti a definice prvoideálu a ultrafiltru"?

Stejný typ programu reprezentovala lekce country tanců, která mě přesvědčila, že country není nic jiného, než vrchol promiskuity. Při proplítačce ve velkém kole totiž střídáte partnery každý takt!

Dívčí část sboru navštěvují dívky asi od patnácti do třiceti let, z nichž některé jsou vdané a mají děti. Na takové zkoušce to potom vypadá skoro jako ve školce. Děti zároveň slouží jako ladičky, nevěřili byste, ale úpí-li děcko na zkoušce, je to tím, že zpíváte falešně. Dále pak vězte, že vysoké tóny se nejlépe zpívají, když kolem vás prolétává bodavý blanokřídlý hmyz radioaktivně černožlutého zbarvení.
Sopranistky byly učitelkou sólového zpěvu poučovány jak přesvědčivě vyzpívat dvoučárkované b v Pergolesiho Stabat Mater aniž by ublížily svým hlasivkám a uším posluchačů. Sbormistryně zkusila onu část O quam tristis přezpívat, hrajíc přitom melodii jedním prstem na elektrické varhany, načež, byvši solistkou pochválena za neuvěřitelně čistý tón suše poznamenala, že béčko hrál klavír sám.

Za všechno dobré i zlé, ale za to zlé především, co se nám událo, mohl zlotřilý Dloubák, jehož Csaba charakterizoval jako podivného chlapa s dlouhými chlupy trčícími mu z nosu. Dloubity dloudity dloub.

Tolik tedy, přinejmenším prozatím, ale zřejmě vůbec, z letošního soustředění Pražské Kantilény.

Pro Filipa Kirschnera

Pro Jana Kadlece

Přestože dnešek nezačal zrovna nejlépe, musím uznat, že to byl vskutku vtipný den. Ráno jsem zaspala, takže jsem do školy letěla takřka nadzvukovou rychlostí. Při výstupu z metra na Budějovické zastavila jsem se z důvodu koupi kytičky. nažíc se ji připevnit na školní batoh, běžela jsem ku škole, avšak nebylo mi přáno nezaplatit za tuto hloupou snahu rozplácnutím se na zem se zhruba metrovým dojezdem a za vypadnutí veškerých věcí z kapes a rukou.

Měla-li bych vestu, mohla bych směle tvrdit, že do školy jsem se vřítila s jazykem na vestě minutu po zvonění a vyběhla nepřezutá do učebny biologie. Zde jsme na praktikách zkoumali mechy, řasy a krásnoočka, která jsme včera na ekologii tak chladnokrevně vraždili. Následující hodinu jsme na němčině velmi vtipně debatovali. Den se začínal vyjasňovat, nikoli pouze díky růžovým brýlím na mém nose.

Přes vtipnost dnešní hodiny německého jazyka, nemohla jsem se dočkat.
Jednou mi opět přišlo, že už jsem dlouho neudělala nic šíleného.
Filip Kirschner je člověk, který má tendence mě systematicky vytáčet - a má z toho strašnou legraci. Jediný člověk, o němž mě napadlo, že by jej mohl zklidnit, byla jeho přítelkyně, kterou osobně neznám a pokud jsem ji někdy viděla, nevěděla jsem, kdo to je. Můj návrh vkázat jí, aby si Filipa uklidnila, byl přijat slovy "Legrace musí být".

I jala jsem se hledat ji. Našla jsem učebnu, v níž její třída měla být čtvrtou hodinu a vyhlásila v ní dotaz, mohla-li bych s ní mluvit. Byla jsem odkázána na jakési hnědovlasé děvče, které bylo zhruba a přibližně podobné facebookovému portrétu oné dívky. I vypověděla jsem jí, co jsem měla na srdci, načež jsem byla upozorněna, že děvče, jež hledá, se nachází v jídelně. I vydala jsem se tedy do jídelny a vzhledem k tomu, že mám přibližnou představu o tom, kolik si toho kamarádky řeknou, už cestou do jídelny hrozila jsem se toho, jak se budou bavit na můj účet tyhle dvě.

V jídelně jsem se tedy raději ujistila, že se jedná o správnou adresátku a předala jí své poselství s očekáváním nechápavého výrazu. To děvče se ale začalo hystericky SMÁT. Přemýšlela jsem, bylo-li upozorněno, či co...

Na toto, zubíc se vydala jsem se spolu s Bětkou za Jardou, který včera povídal něco o tom, že by také potřeboval růžové brýle, slíbila jsem mu je tedy půjčit. Když jsem mu je donesla, tvářil se odmítavě a ani o hodinu později před učebnou fyziky nenechal se ani za naléhání mě, Bětky, Markéty a Richieho přesvědčit, ani když jsem vyjmenovala jím požadovaných sedmnáct rozumných důvodů, proč by to měl udělat. Škoda. Richie je měl a vypadal v nich přinejmenším vtipně.

Během hodiny fyziky jsem opět ocenila trojčlenku.

Během hodiny odpadlé češtiny, vydaly jsme se s Bětkou nalézt nějaký podnik, který by vedl kofolu, když v DBK, které je tak sympaticky blízko metra, oba takové zavřeli. Zasekli jsme se bohužel či bohudík u Hájka a následně zamířily rovnou na metro za zajímavé debaty stáčející se pomalu ale jistě k psychologii, jako obvykle.

Tak tedy doufám, že den bude pokračovat ve stejném duchu.
Vlastně vůbec nejlepší by bylo, kdyby večer přes denní krásné počasí zapršelo...

Nadpis má zaujmout. Dlouho jsem přemýšlela, jak tento zápis nazvat a zda jej vůbec zařadit do složky Memoárů úplně normální studentky.

Snad se nesluší odbíhat od tématu, leč napadá mě, že ty mé memoáry vlastně nejsou žádné memoáry, že je to spíš deník, neboť jsem doposud nijak zvláště nevzpomínala, ale možná se někdy ke vzpomínání dostanu a potom bude ten název oprávněný. A navíc, nebylo by dobré nazvat soubor takovýchto zápisů deníkem úplně normální studentky, už proto, že autoři deníků čtenářům rádi vnucují ošklivosti svého osobního života, zatímco od pamětníků se tak nějak očekává, že na svůj život budou pohlížet s nadsázkou. Za básníka se sice nepovažuji, nemohu se tedy ospravedlnit Plíhalovým "básník, ten má právo veta", ale doufám, že mohu skrýt tento do budoucna zamýšlený marketingový tah skrýt prostým "umělecký záměr". Nakonec, Samba v dešti je, tuším, rumba, a nikomu to nevadí.

Ve čtvrtek, kdy jsem tradičně, jako pokaždé, když někam odjíždím a nemám zabaleno, zaspala. I vstala jsem, v klidu se nasnídala, vysprchovala, přečetla si noviny a šla se koukat na televizi. Vlastně se na ni normálně vůbec nedívám a v tu dobu ani nešel žádný zajímavý pořad, ale mně přišlo dokonale vtipné, jak nedělám nic a všichni kolem plaší, že nestihnu odjezd. Když jsem si uvědomila, že nemám absolutně ponětí o tom, co sleduji, zvedla jsem se od televize a začala na postel házet všechny potřebné věci, kteroužto činnost prokládala jsem hojně aktivitami jinými, nežádoucími a pozornost odvádějícími, takže jsem ve čtyři hodiny už dobrých patnáct minut stála na místě odjezdu, totiž před uměleckou školou, vedle sebe všechna zavazadla se všemi nezbytnostmi i zbytečnostmi, které jsem s sebou měla potřebovat mít, ať už z praktických či psychologických důvodů. Totiž, učebnice se mnou jely na výlet jen pro můj dobrý pocit, že snaha byla. Snad historicky poprvé jsem opravdu nic nezapomněla a navíc jsem si během balení užila, vzhledem k tomu, že jsem se při každém projití kolem počítače zasekla u ozbrojených polštářů. (Ano, vím, že Bulánci jsou kolosálně stupidní hra, a také by mě nikdy nebylo napadlo, že jim propadnu tak, jak jsem jim propadla. Ostatně historicky se jen třem hrám podařilo mě zaujmout na delší než pětiminutovou dobu a všechny byly podobně hloupé a nekomplikované, což je možná důvod jejich návykovosti. Kdybych byla toužila po složitosti, byla bych se mohla třeba učit.)

Odjeli jsme tedy, ač se značným zpožděním, a vlivem dopravní zácpy, do Svatého Jury, místa našeho přechodného, třídenního bydliště, jsme se dostali až kolem půl jedenácté. Po brzkém zjištění, že penzion má svoji wifi, jsem zaplesala. Plesání mi vydrželo do prvního pokusu připojit se, během něhož jsem zjistila, že jen zobrazit výpis příchozí pošty trvá dobrých pět deset minut, nemluvě o tom, jak dlouho trvá zobrazit každý mail. Nevadí, řekla jsem si, a zapojila se zpátky do v setměném autobuse vzniknuvší konverzace o tom, kolik si toho lidé jsou schopni říct, když se nevidí. Poté, co jsme se několik málo hodin před snídaní rozhodly uzavřít toto téma jednomyslným "fakt hodně" a byly nuceny blíže poznat pokoj, který nám měl být následující tři noci útočištěm, bylo nám dopřáno zjistit, že máme spolubydlící. Mně osobně vážně nevadí sdílet ložnici s příslušníky kmene členovců, rasista nejsem. Více mi vadí trávit tři noci v pokoji plném pavouků ve společnosti arachnofobické sopranistky, nebo lépe řečeno, tří arachnofobických sopranistek. Dokonalý jekot předem zaručen.

Hned první den ráno jsme soutěžili ve dvou kategoriích, Musica sacra a capella (dívčí část sboru) a Dětské sbory do 16 let (dětská část sboru). Vystoupení se nám, dle mého mínění, velmi povedla, s ohledem na to, jak falešný byl náš skřehot při ranním rozezpívání. Nemohu si odpustit poznámku, že zčásti jistě díky menší nervozitě, ztracené přítomností mého ručníku.

Hned za dopoledne jsme zjistily, že Slovakia cantat je možná veliký festival, avšak, neerpeltskému festivalu, který pro mě zůstává stále nejúžasnějším sborovým zážitkem, se rovnat nemůže, už proto, že chtít po Bratislavě, aby žila festivalem sborového zpěvu, je tak poněkud nemožné, už proto, že účinkující bydleli všude možně po okrajích Bratislavy a ne v jednom kempu, jako v Neerpeltu, už proto, že účinkující spolu netrávili takové množství času a nesbíraly společně zážitky, jako v Neerpeltu. Zkrátka proto, že Bratislava není Neerpelt. (A bylo by toho víc, mé dojmy z loňského Neerpeltu podtrhnul celkový dojem z Flander... Bruggy, Gent, vafle, všudypřítomné květiny).

Ale abych se vrátila do Bratislavy, odpoledne jsme strávili v penzionu a večer se vrátili do Bratislavy na soutěžní vystoupení v kategorii Ženy (dívčí část sboru). Následující den účinkovali jsme na koncertě, bohužel, nebylo nám možno navštěvovat jiné koncerty, takže jsme vyslechli alespoň tento. Prošli jsme se městem a podívali se na jeho panorama ze střechy pilíře Nového mostu. Bratislava je tak malá? Vlastně mě docela upoutalo, že s koncem sídliště začínají vinohrady a lesy. Zuzka Drtinová by řekla "hezké". Prohlédly jsme si přehlídku bratislavských základních uměleckých škol a, neboť jsme již měly odzpíváno, daly si zmrzlinu, již jsme si všechny zasloužily.

Večerní vyhlášení, závěr festivalu, konečně přineslo jakousi festivalovou náladu, Hlavní náměstí úplně plné zpěváků, kteří mohli sardinkám závidět životní prostor. Napjaté očekávání, vyhlášení jmen všech sborů a sbormistrů, ceny, poděkování. Mnohým možná tyto ceremonie lezou na nervy, ale mně ne. Už jen být se všemi těmi lidmi různých národností, postavení, povolání a zarkonvíčeho ještě, které spojuje láska k hudbě, na jednom náměstí se zraky upřenými na sbormistry, porotce, pořadatele (a fanatické fotografy). Tleskali jsme s rukama nad hlavou a mávali vlajkami. Ač v mém srdci nesmazatelně vryta zůstává atmosféra neerpeltského festivalu, o kterém možná někdy napíšu a naplním tak název oné tlusté knihy s šedooranžovou obálkou (právě přemýšlím, neměla-li by na ní figurovat také tyrkysová), během závěru festivalu si mě Slovakia cantat získalo, stejně jako Bratislava při pohledu na přechod mezi sídlištěm a vinicí z Nového mostu.

Dozvěděli jsme se, že Pražská Kantiléna dosáhla ve všech kategoriích, jichž se účastnila zlatého pásma a vůbec nejvyššího počtu bodů a získala několik zvláštních ocenění. Skákaly jsme, tleskaly jako šílené, mávaly tyrkysovými šátky a českou vlajkou, mávaly jsme na Leu a skandovaly její jméno, mávaly jsme na pana Koláře stojícího mezi porotci. Poté, co jsme vyslechly Leinu chválu a vzkazy od poroty a cizích sbormistrů a chválu pěly jí a podstoupily nutné zlo v podobě hromadné fotografie, zpívali jsme po cestě k autobusu i cestou jím, Viva la Musica, Music Is My Live a podobné kánony a fugy. V autobuse jsme dokonce přezpívaly celý Málkův cyklus Královničky, to vše z t euforie, jíž jsme úplně opilé dorazily do penzionu a nechtěly jít spát. I usnuly jsme následujícího dne, nemnoho hodin před odjezdem. Ráno jsme si chvatně sbalily a odjely přes Vídeň do Prahy.

S uzarděním musím přiznat, že ve Vídni jsem byla poprvé v životě. A přestože jsme zde strávili ani ne půlden, což je, myslím, na tak velké město žalostně málo, dýchlo na mě její kouzlo. Konala se zde nějaká hudební přehlídka, takže slyšíce zvuk orchestru, vcházely jsme do svatomichaelského kostela, kde se starší část sboru rozprostřela po šíři celé hlavní lodi a zazpívala Capletův Sanctus. Všudypřítomné jírovce a kaštanovníky, park před novou radnicí a radnice sama, vlastně úplně všechno...

Na začátku jsem se zmínila o původní nejistotě ohledně nadpisu, musím tedy připomenout ještě zdánlivě nesouvisející okolnost, totiž že právě probíhala jakási reklamní akce s rozdáváním balonků. Nemám tušení, nač měla akce vlastně upoutat, nezapomenu však do smrti Aniččino heslo pronesené dokonalým šmoulím hlasem, totiž "Heliem ku zdravé modré".

Je-li po mně chtěno celkové shrnutí, které po mně sice chtěno není, ale mám jakýsi pocit, že si oň tento literární žánr říká, mohu říci slovy Zuzčinými, "Bylo to hezké", nebo Barneyho "It was LEGEN... wait for it... DARY".

Nevím, co vede kantory, potažmo vedení školy, k přesvědčení, že komplexita vzdělání je takřka přímo úměrná množství studentem navštívených výstav, besed či přednášek.

Dle mého názoru původní myšlenka není vůbec špatná, domnívám se, že bylo-li by studentům přiděleno celodenní studijní volno a doporučení, jakým akcím by je mohli věnovat, jistě by to mělo efekt. Ale dotáhnout studenty pátého ročníku osmiletého gymnázia na přednášku o třídění odpadů bych označila za naprostou ztrátu času i přesto, že předměty, o jejichž hodiny jsme přišli, byly estetika a vedlejší jazyk.

Jakožto třída Jarmily Ecschlagerové jistě není 5.B, co se enviromentální tematiky týče, dle mého názoru nijak zaostalá, dokonce si myslím, že snad každý její člen by byl s to formulovat vlastní názory a přednést jejich obstojnou obhajobu. Úporná snaha vysvětlit těmto studentům, proč by měli třídit odpad, je dle mého mínění předem jistou ztrátou času i pro přednášejícího.
Tolik k předem známé výši míry nesmyslnosti přednášky.

Kdyby přednáška studenty poučovala o tom, že sklo patří do zeleného kontejneru atd., znuděně bych seděla a na závěr si řekla, že jsem se na školní mimorozvrhové přednášce opět nedozvěděla nejen nic zajímavého, ale vůbec nic nového. Od přednášejícího, jehož stupeň nadšení pro ochranu životního prostředí bych označila fanatismem, jsme se dozvěděli, že voda má sklo raději než plast, a že v Japonsku žije nějaký rádoby vědec, jež fotografuje tající krystaly ledu a zkoumá účinky hudby/slov/nadávek na průběh změny stavu skupenství. Nedozvěděli jsme se již bohužel, jaký mají ledové krystaly vkus.

Ač jsem se snažila, nepochopila jsem význam přednášky, kterážto skutečnost patrně je způsobena tím, že přednáška žádný význam mít neměla a jediným jejím účelem byla kritika ignorace vzniku splodin a jiných nežádoucích odpadů továrnami a ničení životního prostředí v důsledku nadvýroby, což jsou záležitosti, s nimiž nemohou pohnout ani majitelé oněch továren z důvodu nedostatku finančních prostředků, tím méně studenti kvint střední školy. Prezentace, jíž byla přednáška doprovázena, byla mimořádně špatně zpracována. Obsahovala nejen zastaralé a zavádějící údaje a faktické chyby, ale i chyby pravopisné, což zkrátka značným způsobem vypovídá o přednášejícím. Přednášející navíc nenabízel žádná řešení problému, pouze jej hrubě zkritizoval, potažmo nás, vzato do důsledku, proto, že používáme lednici, necháme si do poštovních schránek vhazovat reklamy a nemáme na balkoně kompostér.

Abych nenapodobovala přednášejícího a pouze nekritizovala, pokusím se navrhnout řešení. Myslím, že škola by mohla mít zcela čisté svědomí, kdyby od podobných přednášek upustila, kvalitu vzdělání jejích studentů by to absolutně neovlivnilo, nebo by to na ni mělo dokonce kladný vliv. Pokud by se snad profesorům ani přesto nechtělo upustit od tohoto trendu, navrhuji nechat studenty absolvovat určený počet akcí týkajících se daného tématu, jejichž výběr by byl volný. Škola by se nemusela obtěžovat se zajištěním těchto aktivit a studenti by to jistě ocenili. Když už by s námi snad nutně museli vyučující navštívit nějakou přednášku, snad by bylo méně zbytečné navštívit veřejnou vysokoškolskou přednášku, která by jistě byla mnohem přínosnější alespoň pro studenty, které problematika zajímá, oproti dnešní přednášce říkající si o popisku "výsměch".

Ačkoli musím uznat, že na lyžařský výcvik jsem se nepřipravila zrovna nejlépe, což se stalo důvodem mnohých drobných nepříjemností, rozhodně bych tuto akci hodnotila vcelku kladně.
Večer před odjezdem jsem přes všechnu snahu přesvědčit své tělo, aby se zvedlo od počítače, nakonec sedět zůstala a jediným úspěchem bylo to, že jsem si vyrovnala na židli několik triček, než jsem se ve tři hodiny ráno odebrala do postele.

Ráno jsem se rozhodla nadále ignorovat facebookové statusy spolužáků a nervozitu rodičů, nechala rozházený pokoj na pokoji a šla se naložit do vany neboť v koupelně mě všichni nechají hezky na pokoji a nehučí do mě, jestli mám to a ono - mimochodem, ne, neměla jsem ani to, ani ono, měla jsem jenom komínek triček na židli. (Znáte Houstona od Ebenů?)

Po snídani jala jsem se pomalu procházet bytem a sbírat věci, které bych si mohla vzít s sebou. Poté, co jsem našla po několika dnech hledání mp3 na místě, kam patří - protože to je jediné místo, kde by mě ji opravdu nenapadlo hledat, zjistila jsem, že prostě nemám sluchátka. Ač jsem hledala na všech místech, kde by mohla i nemohla být, nenalezla jsem je. Pak jsem si vzpomněla kde jsou, totiž zapadlá za prostřední nízkou skříňkou v podkroví na chatě, a shledala další zoufalé pátrání zbytečným. I rozhodla jsem se hledat sluchátka sestřina, která mi je přislíbila půjčit, najdu-li si je. Nenašla jsem je.
Rezignovala jsem a sbalila si do obrovského kufru všechno ostatní - byl poloprázdný, ale vzhledem k tomu, že do nejpozdějšího možného odchodu z bytu mi zbývalo jen několik minut, řekla jsem si, že raději pojedu s poloprázdným obrovským kufrem, než vůbec.

Sluchátka jsem nakonec našla, celou dobu byla zapojena v mém notebooku. Cestou ke škole jsem si vzpomněla, že nemám baterky. Nevadí.

Přes včasné upozornění, že v Hinterstoderu není wifi pokrytí, jsem s sebou vzala notebook s veškerým příslušenstvím, kterýžto mi byl dobrý pouze k napsání tohoto zápisu. Na internet se opravdu připojit nešlo, dívat se na film také ne, jelikož mi nefungují vestavěné reproduktory a bedničky, které jsem si s sebou vzala se musí zapojit do zásuvky. Jenže na pokoji byla jenom jedna a Ta Věc nedokáže přehrát celý film na baterku. Poučím se z chyb a příště beru notebook jenom, budu-li dopředu vědět, že na místě, kam jedu, je wifi.

Táhnout s sebou tři flétny se také ukázalo jako zbytečné, neboť kromě několika málo minut strávených na balkoně mi nebylo dopřáno cvičit. Máme to my umělci těžké.

Ano, přiznávám, ten papír s informacemi k lyžařskému výcviku jsem nečetla (budiž mi chabou omluvou, že jsem ho nedostala). Na chatě se platí v českých korunách. Na začátku pobytu se platí vratná záloha pro případ škody na vybavení chaty - v korunách. Studenti předloží potvrzení o seřízení vázání. Povlečení vlastní. Ehm.

V sekundě jsme se celých pět dní v Hinterstoderu těšili z krásného slunečného počasí a slušných sněhových podmínek. A nám nebylo souzeno nepoznat toto středisko i z druhé strany... První den bylo strašně. Vál nesnesitelný vítr, celé středisko zakryla hustá mlha a na sjezdovkách ležel buď vysoký, nebo ošklivě rozježděný sníh. Rozdělili jsme se do družstev. Svému nezařazení do třetího družstva vděčím pouze skutečnosti, že družstva byla jen dvě. (Když jsem tohle psala, byla jsem přesvědčena, že dvojka je rodělena na dvě skupiny kvůli počtu, Vrečka i Anička shodně tvrdí, že ta "druhá část dvojky" je ve skutečnosti trojka, ale mysleme si každý, co chceme.)

Druhý den se trochu vyjasnilo a my se mylně domnívali, že ve středu se ve Spitalu pokocháme panoramaty Alp a že budeme z lanovky hledat kamzíky. To, že u vstupu na lanovku byla mlha, nás nijak neznepokojovalo, neboť jsme optimisticky předpokládali, že ve větší výšce ustane. Fatální omyl.
Již nedaleko od nástupu zjistili jsme, že velmi mlhavě vidíme sedačku před sebou a lano mizí v bílé tmě, která zastírá i stromy, jejichž větví bychom se mohli dotknout hůlkou. Nahoře jsme chvíli postávali zabořeni po kolena ve sněhu, který byl všude stejně hluboký a my neměli tušení, kde je sjezdovka. Nakonec jsme se sebrali a jeli lanovkou zase zpátky dolů. Měla jsem pocit, že mi prsty na rukou zčernají a upadnou zimou a totéž se stane s nosem, kůži na obličeji že po příchodu do teplé místnosti sloupnu jako kůru pomeranče. Blahořečila jsem své až dětinské oddanosti Adamsově památce a překryla si obličej alespoň po cestě lanovkou ručníkem.

Asi v polovině cesty jsme si vyslechli hlášení, že lanová dráha bude z důvodu bouře uzavřena.
Ve čtvrtek se ovšem již vyjasnilo a úměrně kráse počasí vzrostl i počet lyžařů a snowboardistů na vlecích, lanovkách i sjezdovkách. Vzhledem k dobré viditelnosti a slušným sněhovým podmínkám bylo rozhodnuto, že si po včerejším "sjeďte to tak, aby jste se nezabili" vyzkošíme jezdit trošku pořádně. Cvičili jsme dlouhý a krátký oblouk a vajíčko.

Postrádám pud sebezáchovy, nejen po psychické, jak je o mně možná známo, nýbrž i po fyzické stránce. Rychlá jízda po ohavně rozježděné sjezdovce je skvělý adrenalin, pokud kolem mě není plno lidí, s nimiž bych se mohla srazit a přivodit tak úraz nejen sobě, ale i jim. Proto považuji rychlou jízdu po ač upravené přecpané červené za posdtatně méně bezpečnou než po prázdnější černé.

Po příjezdu na vysněnou černou jsem si řekla, že této příležitosti pořádně si zajezdit musím využít beze zbytku. Carvila jsem, možná až příliš rychle, a to bylo přesně to, po čem jsem celé předchozí dny prahla. Sjezdovka byla vskutku poloprázdná, takže jsem neměla strach, že mi někdo přejede přes cestu. Každopádně při jednom až moc položeném obloučku mi kolena vypověděla službu a já se přetočila hlavou po svahu dolů a sjížděla jej po helmě s lyžema díkyzarku ve véčku nad sebou. Málem jsem se zabila a dolů jsem dojela celá rozklepaná a se sněhem úplně všude. Při popisu mého pádu nestranným pozorovatelem jsem se zasmála, ale neslyšet jej s dostatečným odstupem, asi bych na tu sjezdovku už nevlezla navzdory absenci pudu sebezáchovy.

Slíbila jsem mamce a Vojtovi, že jim ještě zavolám okolnosti, tak nějak aby věděli, že jsem v pořádku (protože při obědě mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než napsat domů a Vojtovi, že jsem to přežila, jupí). Takže končím zápis... a těším se, pojedeme-li ještě někdy se školou na hory.